Sinemorets z koňského hřbetu

Jih Bulharska je znám pro své přírodní krásy a možnosti vyjet si na Safari do oblastí, kam se běžně bez terénního vozu jen těžko dostanete. Když jsem místa jako Achtopol nebo Sinemorec navštívil, bylo to v rámci okružní jízdy z městečka Tsarevo, ve kterém jsme byli ubytování v hotelu Hermes, patřící cestovní kanceláří Alexandria. K hotelu samotnému musím říct, že je pěkný, jen jsme neměli plně připravený apartmán (uklizeno po zimě), protože manažerka zapomněla říci na recepci, že dojedeme. V den příjezdu už nikdo nic řešit nechtěl, takže jsme jedinou noc v hotelu prožili v trošku nekomfortním prostředí (když si představíte, jak může vypadat pokoj, když ho na více než půl roku zavřete a pak otevřete), ale dostali jsme alespoň čisté ručníky, takže se to dalo.

DSC_0278

Hotel s názvem Family opravdu neměl Family ceny. .-)

Naštěstí s partnerkou nejsme kdoví jaké fajnovky a prostě jsme si užívali dál a více venku, mimo hotel. Samotné Tsarevo mě překvapilo, jak je malé, až bych ho přirovnal k větší vesnici. Má to dost výhod, rychle se dá projít, většina místních se evidentně dobře zná navzájem, což jsme ocenili jak ve chvíli, kdy jsme nemohli náš hotel najít (Hermes stojí úplně na konci obce, kam vede snad jen jedna cesta), a také ve chvíli, kdy jsme hledali nějakou výbornou restauraci. První pokus o komunikaci s místními dopadl velmi špatně, asi jsme se naší rodilou češtinou, s rodilou bulharkou, nepochopili a při žádosti o doporučení dobré místní restaurace, nás poslala do restaurace v přístavu, kde nebyla ani noha, kromě servírky, která si na letní zahrádce četla nějaký obrázkový, bulvární plátek. Z dřívějších dní jsme si zvykli, že před vstupem do restaurace si musíte nastudovat jídelní lístek, abyste nakonec nebyli překvapeni. Tahle nacvičená zkušenost nás opět zachránila, protože již při letmém pohledu bylo jasné, že 25-40 Leva za porci fakt nedáme. Docela to vysvětlovalo, proč v restauraci v přístavu, v podvečer, nebyla ani noha.

DSC_0289Povzbuzování kručením v břiše, jsme oslovili dalšího domorodce – solidně vypadajícího řidiče taxi, aby nám doporučil nějakou restauraci, ale tentokrát ne dobrou restauraci, ale tu, do které chodí i on sám. Kupodivu nám doporučil jednu přímo v centru obce, kde byla pěkná venkovní zahrádka oddělená od vnitřní části jen velkými francouzskými okny, přes které se dalo volně procházet. Restaurace jako celek vypadala pěkně, proto jsme nic neřešili a zasedli ke stolu. Po jídle jsme se prošli směrem k místnímu parku, odkud je nádherný výhled na moře, koupili si zmrzlinu a vyrazili do hotelu.

Slavnosti v Achtopoli

Slavnosti v Achtopoli

Další den ráno nás čekal výlet jižněji do obcí Achtopol a Sinemorec. Cesta z Tsareva trvala autem do Achtopolu jen několik minut. Zajeli jsme rovnou do centra, a tam jsme narazili na kulturní slavnosti s kapelou, vystoupením místních občanů v lidových krojích a dokonce vystoupily i malé děti s nacvičenými básničkami. Vše se odehrávalo na malém plácku mezi parkem a přístavem, kde byly postaveno i množství stánků jako na pouti. Místní folklóru jsme se po chvíli nabažili a po prohlídce přístavu, místních lodí bylo na čase vyrazit dále.

Pobřeží je na jihu velmi členité.

Pobřeží na jihu Bulharsku je mnohem členitější než ve středu a dostat se kdekoli mimo města k vodě, bylo dost obtížné. Několikrát jsme to zkusili, sjeli na vedlejší silnici a směřovali po polích nebo loukách k moři, ale nikdy jsme nenašli pláž vhodnou ke koupání.

Sinemorec

Sinemorets

Po několika pokusech jsme dojeli do Sinemorce, který je nejspíš poslední vesnicí v Bulharsku směrem k Turecké hranici. Turecké vozidlo jsme cestou nepotkali ani jedno, když jsem se později ptal, proč, bylo mi řečeno, že oba národy mají dost vyhrocenou minulost a vyspělejší Turci nemají důvod do Bulharska jezdit.

Pohled na severní pláž z velké dálky.

Pohled na severní pláž z velké dálky.

Sinemorets je malá vesnice s několika desítkami budov různě rozházených okolo centrální části, která je umístěna na kopci nad mořem. Pláže jsou v okolí jen dvě, ale dostatečně velké, aby pojaly několik set osob najednou. Jedna na sever a druhá na jih. Severní je dost divoká, neupravená a okolo je minimum ubytovacích kapacit. Jižní je úplný opak, je krásně upravená, na skále nad ní je obrovský hotelový resort a přímo na pláži je restaurace s posezením, množstvím deštníků i lehátek.

Jižní pláž je plně vybavená vším, co turista potřebuje.

Jižní pláž je plně vybavená vším, co turista potřebuje.

Dorazili jsme k pláži v době oběda a rovnou jsme tedy zasedli ke stolu a dali si první nebulharský pokrm z celého pobytu, a to pizzu. Čekali jsme trošku déle, než by se nám, vyhládlým turistům chtělo, ale nakonec stálo jídlo za tu trošku trpělivosti navíc. Skvěle jsme se najedli, poseděli u moře, a protože všude okolo se rozkládaly lesy, chtěli jsme vidět i kousek z onoho Bulharského Safari. Shodou okolností jsme si při příchodu k pláži všimli, že okolo projeli jezdci na koních a po jídle jsem se rozhodl vypátrat, odkud se vyjíždí a jaké jsou podmínky. Partnerka koně miluje a přišlo mi to jako pěkný nápad, udělat ji tak radost.

DSC_0206

Chvíli nám trvalo najít u hustého lesa místo, ze kterého oni jezdci vyjeli, ale povedlo se, a kromě majitele, tam bylo ještě mnoho dalších koní, připravených pro další jezdce. Požádali jsme, zda bychom mohli taky vyrazit na krátkou projížďku po okolí a domluvili se na ceně jen 20lev za osobu na hodinu, což je něco okolo 300,-Kč. Ze zkušenosti z Čech a Prahy vím, že jen projížďka po ranči v kruhu se pohybuje i nad 500,-/hod. Okamžitě jsem to odkýval, že souhlasíme, zaplatil a majitel s naším budoucím průvodcem začali nosit vybavení pro nás a sedlat koně.

Netrvalo dlouho a byli jsme plně připraveni, jen nasednout. Dostal jsem krásného hnědáka s malým bílým flíčkem na čele, partnerka byla posazena na obrovskou bílou klisnu, okolo které neustále skotačilo malé hříbě a často se mu dařilo do ní narazit. Přítelkyně se svými zkušenosti s klisnou chvíli zápasila, ale nakonec si na sebe holky zvykly a i přes neustále poskakující hříbě byly schopny jít kupředu.

Koně se v Bulharsku běžně toulají sami přírodou.

Koně se v Bulharsku běžně toulají sami přírodou.

Trasu nám průvodce připravil skvěle. Vyrazili jsme od lesa na pláži po jeho obvodu a po pár desítkách metrů nás polní cesta stáhla na mírné stoupání na louky dále do vnitrozemí. Všude byly stromy, které svými větvemi často dosahovali až na cestu a pro jezdce na koni to znamenalo občasné, nepříliš příjemné pohlazení, zvlášť když jsem se nechal unést moc okolím a nesledoval, že kůň jde moc po okraji cesty a ne jejím středem. Naštěstí jsme se od lesa dost rychle vzdálili a pokračovali dále po loukách. Občas jsme minuli stavení, které často obývali jen místní. Několik domů bylo úplně opuštěných. Mířili jsme stále do vnitrozemí až se před námi začala mezi porostem rýsovat hlavní silnice. Trošku jsem zbystřil, protože do provozu jsem na koni jet moc nechtěl, ale protože jsem byl celou dobu poslední ve skupině, tak nebyla možnost sdělit svou obavu průvodci vpředu a dále jsem následoval všechny přede mnou. Seděl jsem na koni po 12 letech a měl jsem přirozený respekt, ale ukázalo se, že nebyl důvod nic řešit. Koně zvládly cestu i po asfaltu a po pár minutách se před námi objevila další boční cesta směřující zpět k moři. Silnice byla prašná, uježděná, vedla stranou od vesnice, minuli jsme jen několik domů a malý kostelík, před kterým se zrovna konal svatební obřad. Zbytek obce byl vidět po pravé straně.

Pohled z koňského hřbetu na krajinu.

Pohled z koňského hřbetu na krajinu.

Průvodce nás chtěl chvíli vzít i na vzdálenější severní pláž, ale protože se v cestě páslo větší stádo koní bez dozoru a s ohledem na mou občasnou neohrabanost v sedle, díky řízení jednou rukou, protože ve druhé jsem měl foťák, kterým jsem se snažil vše dokumentovat, rozhodl, že pojedeme jen podél moře po útesech a pomalu zpět obcí na hlavní pláž. Na útesech byl dech beroucí výhled na moře i okolí. Byli jsme relativně dost vysoko a viditelnost toho dne byla skvělá. Zůstali jsme stát ve středu louky a požádali průvodce, aby nám udělal několik fotek. Nečekal bych jak to může být složitý úkol, když Vám každý kůň chce v tu chvíli dělat úplně něco jiného. Chvíli trvalo, než se nám podařilo postavit se aspoň trošku k sobě, aby nás mohl průvodce vyfotit. Výsledek můžete posoudit sami. Byli jsme asi ve třech čtvrtinách trasy a dále jsme pokračovali přes okraj obce až k lesu, kde se cesta začala velmi rázně svažovat a zužovat až do malé prošlapané cestičky, kde jsem každou chvíli chytil nohama o nějaký porost, který se mě snažil shodit z koně. Protože můj kůň odmítal jít ze svahu pomalu, nezbylo než se přejít do mírného klusu a držet se „zuby-nehty“. V té chvíli se mi povedlo udělat dokonce pár fotografií, případně pro pojišťovnu, ale po nahrání do PC byly rozmazané natolik, že by bylo jen poznat, že jsem v nějaké zeleni.

Po lehce dramatickém sjezdu lesem se před námi objevila opět hlavní pláž a my spokojeně s úsměvem na tváři, sešlehanýma nohama (já) a mírně udiveni předcházejícím zážitkem končili na stejném místě, ze kterého jsme vyjížděli.

Byl to jeden z nejkrásnějších zážitků z Bulharska, který jsem zažil. Srovnatelný snad jen s návštěvou Delfinária nebo Kaliakry. Všem dalším cestovatelům mohu doporučit. Nakonec již nezbyl čas na Safari v Jeepu, ale to zvládneme nejspíš příště…

Jiří

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>